Jak dětská traumata ovlivňují dospělé vztahy aneb jak moc nás dokáže ovlivnit chování našich rodičů v dětství

Děti, které zažily trauma a dysfunkční prostředí v domácnosti, často bojují s tím, aby si osvojily hranice a chování, které ostatním připadají samozřejmé. Během růstu a vývoje dítě hledá u svých rodičů vzory, jak interagovat se světem kolem sebe. Pokud se rodiče chovají dysfunkčně nebo nezdravě, je pravděpodobné, že dítě bude napodobovat tyto nezdravé vzorce chování, a to i neúmyslně.

Pohled zpět do dětství a dospívání často odhaluje příčiny chování v dospělosti. Způsob, jakým s námi rodiče zacházeli – a jak se chovali k sobě navzájem – formuje náš pohled na svět a na ostatní lidi. To pak ovlivňuje tři základní struktury: náš pocit vlastní hodnoty, způsob komunikace a to, jak si tvoříme vztahy. Pokud se aktivně nesnažíme rozvíjet sebeuvědomění ohledně svého chování, obvykle opakujeme stejné vzorce i v dospělosti.

10 způsobů, jak se dětská traumata projevují v dospělých vztazích

1. Strach z opuštění

Děti, které byly zanedbávány nebo opuštěny svými rodiči, často i v dospělosti trpí strachem z opuštění, přestože si to na povrchní úrovni nemusí uvědomovat.

Tento strach se často projevuje v každodenních situacích, například obavou, když partner jde ven sám, nebo neschopností se uklidnit, když partner během hádky opustí místnost. Tento strach se také může projevovat jako žárlivost, nebo v krajních případech jako majetnické chování.

2. Podrážděnost nebo snadná rozladěnost

Pokud vyrůstáme v prostředí, kde jsme často kritizováni, nebo kde vidíme, že jsou kritizováni ostatní, naučíme se, že kritika je přirozený způsob vyjádření nespokojenosti ve vztazích. Také si osvojíme přesvědčení, že naše nedokonalosti a zvláštnosti jsou nesnesitelné, a tuto netoleranci pak projektujeme na své partnery nebo okolí.

3. Potřeba hodně prostoru nebo času pro sebe

Dětství strávené v chaotickém nebo nepředvídatelném prostředí vytváří vysokou úroveň stresu, která často zanechává nervový systém dítěte ve stavu permanentní pohotovosti.

Jako dospělí pak často potřebujeme hodně času o samotě, abychom zmírnili příznaky úzkosti, nervozity a strachu. Domov, kde máme kontrolu nad svým prostředím, působí bezpečněji a umožňuje nám se uvolnit. V extrémních případech mohou mít někteří dospělí dokonce příznaky sociální úzkosti nebo agorafobie.

4. Nezdravé rozdělení finančních a domácích povinností

Někdy toto chování zahrnuje neochotu spoléhat se na partnera kvůli strachu z toho, že budeme na někom závislí. Jindy se může projevit převzetím veškeré finanční anebo domácí odpovědnosti, což často vede k tomu, že je člověk ve vztahu využíván.

Opakem může být přílišná závislost na partnerovi, kdy se stáváte tím, kdo je plně opečováván, což je rovněž důsledek nenaplněných potřeb z dětství.

5. Setrvávání ve vztahu, který měl dávno skončit

Děti, které vyrůstaly v nestabilním prostředí – s rodiči závislými na drogách, s duševním onemocněním nebo se závažnými nemocemi či ztrátami – často pociťují vinu spojenou s ukončením vztahu, dokud se „nepokusí zachránit“ druhého člověka.

Setrvávání ve vztahu, který pro nás není vhodný, může někdy působit bezpečněji než být sám.

6. Neustálé hádky nebo vyhýbání se konfliktům za každou cenu

Všechny vztahy zažívají konflikty, ale děti, které vyrůstaly v prostředí, kde se rodiče neustále hádali, nebo naopak konflikty zcela ignorovali, často nenaučí dovednosti potřebné pro produktivní a zdravou komunikaci.

To zahrnuje schopnost zdravě a produktivně zvládat konflikty.

7. Nemožnost napravit vztah po konfliktu

Jak už bylo zmíněno, pokud se nenaučíme zdravě zvládat konflikty, také se nenaučíme, jak napravit vztah po nevyhnutelných hádkách. Tento problém se může projevovat jako ignorování konfliktu, neschopnost najít kompromis nebo tiché zacházení.

8. Sklon k sériové monogamii

Tento vzorec chování často vychází ze strachu z opětovného ublížení, ze strachu z osamělosti nebo z potřeby dokázat, že si zasloužíme lásku a náklonnost, kterou jsme v dětství nedostali. Každý nový partner přináší nové naděje na potvrzení, že si zasloužíme lásku a partnerský vztah, který nám chyběl.

9. Obavy z usazení nebo úplné vyhýbání se vztahům

Tento vzorec je důsledkem rodičů, kteří byli nespolehliví nebo nás opustili, což v nás zanechalo nedůvěru vůči těm, kteří tvrdí, že o nás pečují. Pokud se bojíme, že nám ostatní ublíží stejně jako naši rodičové, může se vyhýbání se vážným vztahům jevit jako bezpečnější volba, protože nám umožňuje vztah ukončit, kdykoli je to potřeba.

10. Snahy změnit partnera

Tato reakce na trauma vychází z přesvědčení, že musíme udělat maximum s tím, co máme, nebo ze strachu, že nemůžeme najít nikoho lepšího. Děti nemají moc změnit, kdo jejich rodičové jsou, a tak se naučí, že musí pracovat s tím, co je k dispozici. Jako dospělí si tento vzorec přenášíme do vztahů, což nás vede k tomu, že chceme měnit svého partnera, abychom si uklidnili vlastní obavy ze vztahů.

Je možné tyto vzorce změnit?

Sebereflexe je základním krokem jakéhokoli růstu, ale terapie může tento proces podpořit tím, že vás učí odpovědnosti a pomáhá zvládat pocity, které se při této cestě objevují. Mnozí lidé nacházejí podporu i jinými způsoby, jako je psaní deníků, podpůrné skupiny, spiritualita nebo jiné formy sebereflexe. Práce na odbourání dysfunkčních vzorců chování je zásadní pro mezilidský růst. S dostatečnou trpělivostí a podporou je možné vytvořit zdravější a naplněnější vztahy.